[Príbeh] Andílci

Hezký den Mirko,
sledovala jsem tvoji přednášku na konferenci Sama sebou.
Já jsem nemocná a tak jsem si pustila nějaké přednášky, abych zase malinko pokročila ve svém růstu, popošla o kousek dál na mé cestě hledání. Hledání klidu, radosti ze života, otevření se lásce.

Nevěděla jsem, co přesně hledám, ale k samovolnému potratu u mě došlo dvakrát. Už je to dávno, nijak jsem to nezpracovávala. Tak jsem se rozhodla si to poslechnout, jak to prožívají ostatní ženy. Oslovilo mě to mnohem víc,než jsem čekala. Můj příběh je ale úplně jiný, než jsem četla ty ostatní. Dovolila jsem si přiznat, že se za tento způsob prožívání vlastně i stydím. Nikdy jsem o tom s nikým nemluvila. Zřejmě je to impuls ke zpracování dalšího mého kousku mého opravdu nelehkého života.
Ikdybys to nikde nezveřejnila, je to pro mě důležité napsat a obzvlášť někomu, kdo o tom něco ví, zažil to. Protože jak říkáš, kdo to neprožil, cokoli, nikdy se úplně nedokáže vžít do pocitů druhého.

Jako dítě jsem byla zneužívaná jak sexuálně, tak různě psychicky. Narodila jsem se v příšerné situaci, kdy moje maminka byla mým biologickým otcem týrána, bita i s mým starším bráškou, který už dávno nežije. Dva dny před mým narozením se otec oběsil. Chtěli mě vůbec? Miloval mě vůbec někdo? Proč tu jsem? Od mala jsem trávila hodně času u babičky a dědy, kteří mi říkali, jaký byl můj otec skvělý a stále mi to připomínali, že jsem jeho. Vím ale jak to bylo. Jako dítě jsem zažívala jen strach, co se mnou bude, jak mám žít, stále jsem se jen bála, co je to správné? Je život vůbec radost? Nebo jen utrpení?

A tak jsem prostě nějak vyrostla. Chtěla jsem být lékařkou, ale tak strašně jsem se bála, že to nezvládnu, že jsem šla raději studovat zdravotní sestřičku, to není taková zodpovědnost. Myslím, že sestřička jsem dobrá, ale stále je tam tak obrovská nedůvěra v sebe, že nedokážu rozvinout plně svůj potenciál. A to nejen v profesní oblasti…

Dostávám se k mým ztrátám nenarozených miminek. Moje vztahy životní byly odpovídající vztahům rodinným. Zkopírovala jsem úplně stejně dramaticky život své maminky.

Poprvé jsem se vdala, vzala jsem si ho, protože mě požádal, ale já nedokázala říct, že si ho vzít nechci. Ale tak jsem se bála, že mě přeci má aspoň trochu rád, ikdyž jsem si nemohla jít koupit ani sama boty, protože jsem neschopná si vybrat nic pořádného, byl arogantní, ponižoval mě. Samozřejmě jsem otěhotněla. V tu chvíli jsem byla šťastná, budu maminka. Kolik ostatních žen by si to přálo. Ale bála jsem se, jaké to bude, vždyť je to miminko počaté se strachem, jeho otce se vlastně bojím, co chystám svému děťátku do života? A pak to přišlo. Začala jsem krvácet a skončila v nemocnici na kyretáži.

Takových žen tam na ten den bylo k zákroku naplánováno víc. S jednou z nich, promiň už si nepamatuji ani jméno, ani tvář, ale díky za tvoji přítomnost.

Poslali nás na různá předoperační vyšetření, chodila jsem jak prázdná nádoba, ani jsem sama nevěděla, co v tu chvíli mám vlastně cítit. A cítím vůbec něco?

Ano, cítila jsem svoje selhání, že jsem o andílka přišla, protože jsem si ho nezasloužila, nebylo z upřímné lásky, ale počato se strachem. Že bych pro něj stejně nebyla dost dobrá máma. Co bych mu vlastně nabídla? Uměla bych ho vůbec milovat? Jak se to vlastně dělá? A tak jsem o něj přišla…

Byla jsem smutná, ale i sama ze sebe, jak jsem to mohla dopustit? A musím říct, že se mi na druhou stranu i ulevilo, protože jsem vůbec nevěděla, jestli se o andílka dokážu v tomto stavu postarat. Mělo mě to poučit. Rozvedla jsem se. Trochu jsem zesílila. Ale potkala jsem mého druhého muže. A jak jsem to měla nastavené, za trochu lásky udělám všechno. Byl na mě hodný, vůbec jsem nedokázala přemýšlet a uvědomovat si, jestli je to vhodný životní partner, eventuelně otec mých dětí. Říkala jsem si, je to láska? Nebo co to je? Jak to má vypadat? Musím pro to udělat všechno, aby to fungovalo. Nejsem přeci tak strašná. Milovali jsme se s tím, že si pořídíme děťátko.

Povedlo se to hned. A u mě se opět vynořila panika. Neselžu? Zvládnu to? Umím to? Nemáme kde bydlet. Mám ho vůbec ráda? Je to tak správně? Tak jsem se bála zodpovědnosti, nevěděla jsem vůbec, co mám dělat. On pro mě oporou nebyl, ale to jsem si začala uvědomovat až v tu chvíli, kdy andílek byl stvořen. Co budeme dělat? A tak jsem si domluvila potrat. On souhlasil.

Jak se čas blížil, nedokázala jsem to udělat. Rostl ve mě život. Navzdory všem mým šíleným a rozpolceným pocitům jsem si těhotenství moc užívala, andílek se stal mým středobodem celého mého světa. Snad každý den jsem pozorovala, jak mi roste bříško a hladila jsem ho a těšila se, až budu moci nosit ty “ těhotenský kalhoty“ nebo nějakou volnou halenku. Když jsem cítila, jak se hýbe, bylo to něco nádherného. Objevil se ale i strach. Zůstal tam schovaný. Když se andílek dlouho nehýbal, třeba jen spinkal, přišel strach jestli je v pořáku. Když si to teď uvědomuji, asi takhle funguje mateřská láska. Navždycky spojeni. Porod byl těžký. Trval 12 hodin bolestí, pak se zastavily kontrakce a já omdlela. Skončili jsem s andílkem na sále.

Narodil se císařským řezem. Miláček. Byli jsem tenkrát v porodnici celých 10 dní. Jen já a on. Dostal andělské jméno po mně. A je to zřejmě i můj anděl strážný, který na mě dává pozor. Jsme takové spřízněné duše. Můžeme spolu hovořit o Bohu, vesmíru, co budeme zítra vařit, nebo cokoliv cítíme. Jen já cítím, že nejsem úplně otevřená lásce. Bojím se? Aby mi někdo neublížil? Umím to? Stále stejné otázky a obavy…

I s jeho otcem jsem se rozvedla, naše manželství končilo několika jeho pokusy o sebevraždu, měla jsem nůž pod krkem a bála jsem se, že nás doma postřílí. A pak zhluboka miluj. Jak to mám udělat? Jak se zbavit toho šíleného strachu? S rozvodem mi pomohl bráška. Maminka se mi oběsila, trpěla maniodepresí. Chtěla být u mě, ale můj nevlastní otec to nedovolil a popravdě můj manžel by to také nedovolil. A já ani nevím, jestli bych na to měla sílu. Když maminka přijela na návštěvu ve fázi mánie, neuvařil jí ani čaj, ani se s ní nijak nebavil.

Různě přišli nějací milenci. Bylo mi vytýkáno, že jsem studená, že mě sex vlastně ani nebaví, jestli nejsem náhodou lesba. Ale taky, že jsem nádherná a vášnivá. Rozpor. A tak jsem taky hledala, jestli opravdu nejsem divná. A když se zlepší mé prožívání v intimním životě, bude šťastný partner a tak i celá rodina. Ale zase jsem myslela jen na druhé, ne na sebe. A je mi už teď jasné, že o tom to není. Necítíš lásku, nemůžeš se s láskou ani milovat a nestojí to za nic.
Dnes jsem potřetí vdaná. Dali nás dohromady jeho sestry. Začalo to ohromným zklamáním. Spal se mnou i se svou bývalou ženou. Všichni se v životě učíme. Nemohl se prý rozhodnout. A tak jsem si myslela, že ho přeci zachráním, on si odpuštění zaslouží. Bez ohledu na sebe. Má mě přeci rád. A já potřebuju aspoň trochu lásky. Byl klidný, nyní bych řekla až málomluvný, jen těžko z něj dostanu, co si myslí nebo co cítí. Ani já nevím, co cítím. Jsem pořád zraněná a zavřená. Podle toho, jak se o mě stará, když jsem nemocná, přinese mi kytku i jen tak, chce se se mnou milovat, myslím, že mě po 15 letech stále miluje. Ale necítím to. Bojím se mu uvěřit.

Otěhotněla jsem po půl roce známosti, zase okamžitě. Ale andílek se přestal vyvíjet. Začala jsem krvácet a po zákroku jsem smutná jela domů. Brala jsem to zase jako trest. Nebyla jsem připravená, ani jsem se nepoučila a děti se za těchhle podmínek přeci narodit nemají. Takže jsem zase selhala. On stál tiše při mě, nic neříkal.

A padám, a padám a padám…..ani nevím kam. Vzali jsme se, já otupělá po všech životních událostech. Vždyť je to jedno, s kým žiju, stejně nepoznám jestli mě má někdo rád. Ale asi má. Narodil se nám synek, je mi tak strašně podobný. Je mu už 14 let. Do porodnice mi ovšem manžel se sestrou přijeli sdělit, že můj mladší bráška je mrtvý. Autonehoda. Blesk z čistého nebe. V tu nejmíň vhodnou dobu. Nemohla jsem se hroutit. Musela jsem kojit a postarat se o andílka. Nebyla jsem ani na pohřbu, nezvládla bych to. Takže jsem se vlastně ani nerozloučila. Zase ta plochá, tvrdá čára.

Něco se ve mně ale mění, ale je to velmi pozvolné. Ani u něj si nejsem jistá, jestli mě má rád. Je to takové hlodavé, popadne mě to vždycky, když cítím, že něco řešíme. Je to jedno s kým. Ať je blízký, či jen známý. Plochá čára, kde jsou všechny ty emoce? Jen poslední dobou dost často pláču. Ale myslím, že se tím něco léčí. První co mě napadá je, jsem dost dobrá, aby mě mohl mít někdo rád?
A tak se pomalu přiblížil věk mé maminky, kdy onemocněla a já opravdu nechci takhle dopadnout. Chci milovat,být milovaná, dát svým narozeným i nenarozeným dětem lásku, aby ji i ony mohly pak dávat zase těm svým. Cítit lásku svého manžela. A začala jsem něco hledat. Něco a někoho, kdo by mi pomohl.
Potkala jsem spoustu nových a dobrých lidí. Skládám pomalu střípky. Je to tak strašně hluboké.

Ani nevím, jestli jsem už na úplném dně, nebo jestli můžu padat ještě hloub. Přicházeli ke mně různí koučové, různé meditace, poznala jsem OCTO CODES. A snažím se od té doby vstoupit a pochopit své nitro. Je ale přede mnou stále hodně zavřené. A měla jsem pocit, že u ničeho zas tak dlouho nevydržím, ale já tak nějak cítím, že pokroky maličké dělám, rostu, ale cesta mě vede asi mnohem, mnohem výš. Potřebovala jsem se nejspíš dotknout úplně Boha. Protože s tímhle mi může asi opravdu pomoci jen on. Ta silná božská energie. A tu jsem potkala v hospici.

V práci už jsem potřebovala změnu. Hledala jsem si v ní ten hlubší, lidský smysl bytí. Jen tak jsem napsala do domácího hospice, jestli mají místo. Začala jsem jezdit na stáže a pak jsem nastoupila. A tak se v rodinách umírajících lidí potkávám s láskou. S láskou až do konce, s nadějí, že se jednou zase potkají. S láskou pečují. Tam tu lásku zatím jen vidím, ale trochu jí i cítím. Je těžké přijmout, že je to až přes tak velký žal, kdy jim odchází někdo milovaný. Vždyť i já mám tolik ztrát za sebou. Měla jsem to prožít jinak? Jsem ten pravý člověk na to, být s nimi a pomáhat jim to těžké tak zvládnout? Mám na to? Nejsem ani křesťan. Můžu tomu porozumět, nebo se mám jen něco nového naučit? Něco uzdravit?

Ale to malé společenství mi ukazuje cestu. Jsou skromní, sdílejí maličkosti, pomáhají si, pomaloučku mi ukazují jak žijí s Bohem. Dostala se mi do rukou kniha, kolegyně mi ji po sdílení půjčila- Uzdravení rodových kořenů. Píše se tam vlastně o tom, že je třeba sestavit svůj rodokmen, do něj zaznamenat i nenarozené děti, dát jim jména. Tak jsem to udělala, jen tak nahrubo. A jména jsem ani vymyšlená neměla. A přišla mi na mysl Megi a Luisa. Takže to byly holčičky.

Jen jsme se seznámily a přišly mi říct, že je potřeba něco udělat, aby se holčičky v našem rodu mohly narodit a žít krásnější a naplněný život. Plný lásky. A pomoci mi také lásku poznat v té nejhlubší podobě. A až sem mě dovedla přednáška o andílcích.
Mám v plánu poprosit J., aby mi pomohla při mši svaté rozloučit se s holčičkami, s prarodiči, s tatínkem, maminkou, bratry. Nikdy takové rozloučení nikdo z nich neměl. Zaslouží si ho. Snad se mi podaří uzdravit tolik bolesti. A poznat ještě víc lásky.Tenhle dlouhý příběh dám na oltář, ať je při mši svaté odevzdán Bohu se vším obrovským trápením.

A chci také poděkovat svému manželovi, že je tak trpělivý i když má o mě asi strach, co to pořád dělám a kam to stále jezdím. A nechává mě hledat, co najít potřebuji. Je klidný, tichý ale je stále tady. A za to jsem moc vděčná a doufám, že mu jeho péči a lásku budu moci vrátit.

S díky a láskou M.

 


Aj ja ďakujem všetkým ODVÁŽNYM ŽENÁM za zdieľanie vašich príbehov.

Spolu tak vytvárame liečivú platformu, ktorá prináša svetlo do života po strate dieťatka, v ktoromkoľvek týždni tehotenstva.

Ak aj s vami rezonuje podeliť sa o svoj príbeh,  📩 napíšte mi MAIL na mirka@duhovamama.sk.

Miroslava Seňková
Som mama 2 anjelov a inšpirujem ženy ako kráčať k dúhovému dieťatku s radosťou a ľahkosťou. S vášňou pre objavovanie sa venujem téme VEDOMÉHO POČATIA z holistického pohľadu, ako aj vedomej PLODNOSTI po potratoch. Som autorkou eBooku ako zostať na vlne plodnosti ako aj eBooku Magické slová podpory po potratoch. Pokiaľ vám chýba energia na vašej ceste k materstvu, naskočte do 14 dňovej výzvy LONO plné ŽIVOTA. Viac o mojej ceste si prečítate tu.
Komentáre