[Príbeh] Jasmínka v našich srdcích

Včera to byly 3 roky, co jsem si poprvé a naposledy pochovala naši Jasmínku. Posílám příběh, který jsem sepsala a uveřejnila rok po porodu. Hodně jsem makala na sobě, na přijetí, odpuštění, na lásce. Dneska tu vedle mě, kromě 4leté dcerky, sedí i náš 9m synek….

Je to cesta. Cesta k sobě. Cesta ke světu. Cesta v lásce i ve vztahu s manželem.

Krásný den
Adéla

Jasmínka v našich srdcích a v naší duši – DĚKUJI

Za poslední rok jsem potkala nečekaně mnoho žen, které v nějaké fázi přišly o své vytoužené miminko … naše povídání mě povzbudilo k sepsání mého vlastního příběhu, který chci věnovat každé jedné z nich, rodinám, jejich síle a odvaze jít dál!

Právě dnes se mi chce mluvit o smrti, právě dnes si znovu jako každý jiný den připomínám, co mi blízké setkání se smrtí přineslo a dalo. Pochopení, prožitek, úctu a neskutečnou pokoru. Máloco v nás vyvolává tak rozporuplné pocity jako smrt. Smrt je ale ve skutečnosti velké téma života, kterému se všichni snažíme vyhnout, protože patří někam, kam se dívat nechceme. Zamýšlet se nad smrtí, nebo na ni dokonce myslet, je až nežádoucí. Pak ale přijde ten okamžik, kdy ji potkáme, a ona nás svou silou donutí přemýšlet, otevřít téma smrti v sobě ve svém srdci, s bližními a konfrontujeme vlastní pocity s tím, co se má, co se dělá, co je zvykem, co se říká a co vlastně skutečně sami cítíme…

27. května 2018 uplyne již rok, kdy jsem se na smrt podívala zblízka a úplně novýma očima.

Očima zalitýma slzami, uvnitř plná bolesti a smutku a přitom očima obrovské lásky, něhy a požehnání. Dlouho jsem chtěla své pocity dát na papír, přenést do slov i samu sebe s vidinou, že třeba pomůžu někomu dalšímu se znovu nadechnout, mluvit o svých pocitech, nebo mít jen možnost se na smrt podívat jinak.
„Nevím, jak bych vám to řekl, ale říct vám to stejně musím… vaše dítě nežije.“ Snažím se nadechnout. Marně na monitoru hledám tlukot srdíčka spolu s lékařem, který mi ten fakt oznámil.

„Je mi to líto, ale opravdu je plod bez známek života.“, zazní znovu z úst doktora, který se ještě před chvílí, když jsme natěšení s manželem a dcerkou vcházeli do ordinace, usmíval. Už se neusmívá a s výrazem ztracenosti stále krouží ultrazvukem po mém břiše. Jak se najednou vzduch v ordinaci ochladil, jak se změnilo vnímání času…manžel má už ode mě ruku úplně rozmačkanou. Propukám v dusivý pláč a jen mi hlavou běžela myšlenka „co jsem zanedbala… a doufám, že mi odpustí“. Ano, myslela jsem na to, aby mi odpustil manžel, rodina, že jsem něco nezvládla.

„Běžte si sednout do čekárny, my vám zatím připravíme zprávu do nemocnice.“ Odcházím, sedám si do čekárny, kde si dalších 5 maminek hladí s úsměvem bříško. Připadám si jako z jiné planety. Vždyť ve 24. týdnu těhotenství se tohle už nestává, nikdy jsem o tom neslyšela. Co se bude dít?

„Tady máte zprávu, pojedete do nemocnice a tam se o vás postarají.“ Dobře, odcházíme. Všichni tři v objetí. Co teď? Jak to bude? Co bude? S představou, že „nějak“ se v nemocnici o mě postarají a večer budeme všichni společně doma, odjíždíme do nemocnice, kde mi sdělují v tu chvíli šokující informaci – „Máte s sebou věci? Můžete tady rovnou zůstat? Dáme vám tablety na rozjezd porodu a uvidíme, jak se to bude vyvíjet.“ To byla pro mě ještě šílenější zpráva. Já budu miminko rodit? Sama? Jak? Jak vše bude dlouho trvat? Co bude s miminkem po porodu? Můžu ho vidět?

Ten šílený kolotoč se najednou roztočil, kontrakce, kapačky, na bolest jsem nic nechtěla, bylo to nekonečný, že jsem po dvou dnech svolila k epiduralu a po těch dvou nekonečných dnech jsem porodila. Čas se zastavil. Ocitla jsem se ve zvláštním časoprostoru a cítila doslova božský klid, to se ani nedá popsat. V tu chvíli tam byl bůh, vyšší moc, andělé (nazvěme to, jak chceme) a já najednou naši druhou holčičku držela v ruce a z hloubi své podstaty cítila, že je vše v naprostém pořádku. Byla nádherná. Usmívala se a já ji směla pohladit, políbit a strávit s ní sama několik minut, abych se s ní finálně za sebe i svou rodinu mohla rozloučit, protože jsem věděla, že to bude naše první a poslední setkání, a pak už bude Jasmínka žít jen v našich srdcích. Právě v těchto momentech jsem se dívala smrti do očí, právě v těchto momentech jsem pochopila smrt.

Ještě dnes, když zavřu oči, si dokážu každý okamžik těchto tří zlomových dní minutu po minutě přehrát. Nikdo mi je nikdy nevymaže z paměti. Nikdo mi (nám) Jasmínku nikdy nevymaže z paměti. To místo v srdci se nikdy nevyplní, to je její místo. Rozhodla se přijít jen na chvilku, hodně nás toho ale stihla naučit.

Děkuji jí za tu lekci a především děkuji sama sobě, že jsem tu lekci zvládla…

Člověk je tak silný, kolikrát je po pádu, či sražení na zem schopný vstát…kolikrát je schopen i přes překážky jít vpřed a bojovat…kolikrát je schopen přijmout bolest a stále se smát… kolikrát je schopen za všechny tyto dary poděkovat a cítit vděčnost!

A já za všechny ty rány, bolest i dary s láskou a pokorou děkuji, živote. ❤️

Adéla

Miroslava Seňková
Som mama 2 anjelov a inšpirujem ženy ako kráčať k dúhovému dieťatku s radosťou a ľahkosťou. S vášňou pre objavovanie sa venujem téme VEDOMÉHO POČATIA z holistického pohľadu, ako aj vedomej PLODNOSTI po potratoch. Som autorkou eBooku Na vlne plodnosti (9 hravých tipov ako zostať v naladení na svoje budúce dieťatko, ešte pred jeho počatím) ako aj eBooku Magické slová podpory po potratoch. Pokiaľ vám chýba energia na vašej ceste k materstvu, naskočte teraz do výživného 7 dňového (online) FERTILITY RETREATU: LONO plné ŽIVOTA. Viac o mojej ceste si prečítate tu.
Komentáre