[Príbeh] Neměnila bych

Náš příběh se začal psát v roce 2010. To jsme se dali s mužem dohromady. Bylo mi 19 a na děti jsme ještě nemysleli. Chtěli jsme studovat, užívat si. V červenci 2018 jsme se vzali a řekli si, že na svatební cestě začneme naši cestu za miminkem. Hned první měsíc jsem koukala na pozitivní test. Byla jsem naprosto nadšená. S hlavou v oblacích jsem chodila několik týdnů a byla jsem si jistá, že když nekrvacím, musí být vše v naprostém pořádku. Na první kontrolu jsem se hrozně těšila. Ale doktorka mě znejistěla „Těhotenství vypadá mladší, vidím jen prázdný gestační váček, počkáme týden.“

Byla jsem rozpačitá a poprvé začala něco zjišťovat. Zjistila jsem, že existuje zamlklý potrat. Tak jsem si prožila týden ve strachu. Dopadlo to špatně, doktorka mě poslala na revizi do nemocnice. Seděla jsem tam asi 3 hodiny na ambulanci v čekárně plné krásných těhulek. Byla jsem zlomená. S brekem jsem vlezla do ordinace, kde byli studenti medicíny a doktorka, která pronesla “ maminka si popláče, dá láhev vína a za 3 měsíce zadělá na nové“ Alespoň ta milá studentka mi podala kapesník – jsem jí moc vděčná! Čekala jsem, že zákrok udělají hned, ale musela jsem ještě 5 dní čekat. Bylo to nekonečné a bolestivé, hlavně psychicky. Nicméně zákrokem se pro mě tahle kapitola nějak tak uzavřela.

Hodně jsem četla, hledala informace a přijala fakt, že jsem 1 ze 4. A je jen malá pravděpodobnost, že se to bude opakovat…

No … Takže jsem se nadechla a zvedla hlavu, abych za 7 měsíců opět spadla držkou do bláta. Znovu jsem otěhotněla a samozřejmě teď už tu nebyla ta hlava v oblacích, ale obavy. Spousta obav. Na první kontrole tlouklo srdíčko a já byla zase plná naděje a optimismu. Bohužel to opět trvalo jen do 10tt..

Podruhé zamlklý potrat. Fakt podruhé? Budu vůbec moc mít děti? Budu schopná dítě donosit? Nejsem vadnej kus ? Co je se mnou špatně? Budu někdy máma?

Přestala jsem věřit sobě, svému tělu. Byla jsem nešťastná. Naštěstí muž mi byl velkou oporou. Rozhodli jsme se navštívit CAR. Tam nás vyšetřili a nic nezjistili. Tak jsme se rozhodli nechat to na přírodě. Zase začala honba za pozitivnim testem. Snažila jsem se hledat cestu, nechtěla jsem to vzdát. Ale byla jsem ve velké psychické nepohodě. Rozhodla jsem se nasměrovat svou energii jinam. Začala jsem si hledat jiné naplnění toho prázdného místa v mém srdci. Začala jsem dělat program pro děti ze znevýhodněných rodin. Jednou týdně společně s třemi dalšími dobrovolníky. Ale ani snu mít vlastní dítě jsem se nevzdávala.

Hledala jsem všechny možné alternativy. Akupunktura, bylinky, meditace. Každý měsíc něco. Každý pohled na jednu čárku na testu mě doháněl k slzám. Pak jsem v prosinci navštívila kurz hormonální jógy. A najednou v lednu koukám na pozitivní test.
Už to není jen ta čistá radost jako poprvé. Přichází i velký strach . Přála bych si být nepolíbená předchozí zkušenosti. Na druhou stranu děkuji za získanou pokoru k tomuto zázraku. Začátky těhotenství prožívám ve velkém stresu. Nejde to ovládnout. Googlim každý příznak, bojím se při každé návštěvě WC, zda se neobjeví krev. Sleduji každý den stránku s pravděpodobností potratu ,jak den za dnem klesá. Poprvé dostávám těhotenskou průkazku a jdu na první screening. Sedím v čekárně a nemám pár dní žádné těhotenské příznaky, jsem přesvědčená, že je to zase v háji.

Brečím. Manžel mě uklidňuje. Na ultrazvuku se malý krásně mele! Je tu a je zdraví. Jsem tak šťastná! Ale s nakupováním vybavení jsem zatím dost opatrná . Pak začínám cítit pohyby a začínám být malinko klidnější . Ve 33. týdnu mi kolabuje ledvina. Malý mi zalehl močovod. Tak mi do měchýře zavádí hadičku. Je to nepříjemná komplikace, ale beru to s lehkostí.

Do toho řádí koronavirus a já jsem pro jistotu zavřená doma, protože se bojím o miminko. Ale přes to vše jsem šťastná a miluju každé šťouchnutí. 28.8. se dozvídám, že náš chlapeček váží 4125g, chytá mě panika, jak takhle velké dítě porodit. Notabene když termín porodu mám až za 14 dní !! Dávám si skleničku vína, která by mohla porod urychlit a jdu spat. 29.8. se ráno probouzím a začínají lehké bolesti .

V 11:11 projíždíme podle parkovacího lístku bránou nemocnice . 17:57 je V. na světě . Už dva měsíce nám dělá radost. Od doby co je s námi si připadám úplná♥️

Těhotenství po potratech bylo náročné, ale měla jsem k němu mnohem větší pokoru a myslím, že to byla strašně cenná lekce. A vlastně neměnila bych. Jsem ráda za tuhle cestu. A kdyby mi teď někdo dal na výběr, chtěla bych to prožít stejně.

Jsem silnější a jsem šťastná.

 

H.

 


Ďakujem všetkým ODVÁŽNYM ŽENÁM za zdieľanie vašich príbehov.

Spolu tak vytvárame liečivú platformu, ktorá prináša svetlo do života po strate dieťatka, v ktoromkoľvek týždni tehotenstva.

Ak aj s vami rezonuje podeliť sa o svoj príbeh,  📩 napíšte mi MAIL na mirka@duhovamama.sk.

Miroslava Seňková

Som mama 2 anjelov a inšpirujem ženy ako kráčať k dúhovému dieťatku s radosťou a ľahkosťou. S vášňou neustále objavujem hĺbku alchýmie vedomého počatia a holistický prístup k plodnosti.

Som autorkou viacerých FERTILITY VIZUALIZÁCIÍ Ako sa naladiť na seba a svoje budúce dieťatko, ako aj online kurzov , kde sprevádzam ženy ako si cestu k materstvu užívať a nielen prežívať, ešte pred počatím dieťatka.

Pokiaľ vám chýba podporná skupina na ceste k materstvu, pridajte sa do uzavretej skupiny na Facebooku Alchýmia počatia nového života , kde nájdete ďalšie plodné inšpirácie.

Viac o mojej ceste si prečítate tu.

Komentáre