[Príbeh] Nikdy by mě nenapadlo co se může stát

Nikdy by mě nenapadlo co se může stát…

O miminko se snažíme od roku 2016 a naše cesta je dlouhá a plna pádu, slz a zklamání. V květnu 2019 jsme podstoupili náš třetí pokus umělého oplodnění a já do nej vkládala velké naděje. Dali jsme si od toho všeho rok pauzu, trochu se vzpamatovat a zase žít “normální” život, kdy se vše netočí kolem kontrol, vyšetřeních, výsledků a píchaní hormonů.

28.5.2019 v den 50tych narozenin mého taťky jsem byla 10 dni po transferu našeho jediného embrya – našeho šampiona a něco mi říkalo udělej si test. Nebylo mi nic, žádné příznaky a bylo to o 4 dny dříve než jsem se měla “oficiálně” testovat. Byly tam. Ty dvě vytoužené čárky tam byly.

Nemohla jsem tomu uvěřit. Tři týdny utekli jako voda a já šla na první ultrazvuk. Tam mi to došlo, budeme mít miminko. Po tom všem jsme se dočkali!! Vše šlo skvěle, každá kontrola byla v pořádku a mě nic krom rostoucího bříška a toho, že mi byla pořád zima netrápilo nic.

Proste krásné a klidné těhotenství.

Čas plynul a byl tady první velký screening. Šli jsme na kontrolu s manželem oba a když nám pan doktor pustil srdíčko, bylo hotovo – oba dojatý a tak strašně moc šťastný.
Pan doktor mě ještě pro jistotu poslal na krev protože riziko vývojové vady T 13+18 je 1/450 (tato vada je Edwardsův syndrom, který postihuje orgány a byl by na ultrazvuku vidět, což u nás nebylo, ale chce mít jistotu, že jsme do těchto hodnot spadli jen kvůli IVF).

Výsledky dobře a ještě jako bonus jsme si nechali říci pohlaví miminka – budeme mít Terezku.

5.9.2019 jsem byla na kontrole u své obvodní gynekoložky a odcházela jsem s pláčem, spíše hysterickým. Paní doktorka měla pocit, že se otvírá děložní hrdlo, ale ať se neděsím a poslala mě na Bulovku (kde jsem byla registrovaná k porodu) hned další den, aby mě zkontrolovali.

Pan doktor mě pečlivě prohlížel, vše krásně vysvětloval, ukazoval na ultrazvuku a uklidnil mě, že je vše v pořádku. Odebral ještě stěry a za týden jsem měla přijít na kontrolu a pro výsledky. V práci jsem se dohodla, že budu dělat více z domova a budu se šetřit. Nic mi nebylo, nic mě nebolelo, nikde mě nepíchalo. Ve středu 11.9.2019 jsem odjela z práce dřív, protože mi nebylo dobře – teplota, rýma a bolest v krku. V noci jsem se probudila cela zpocená a s horečkou 37,9, takže jsem si vzala paralen a usnula.

Ráno jsem vstala a měla jsem lehoulince narůžovělý toaletní papír. Domluvila jsem se s manželem, že raději zajedu na kontrolu. Chtěla jsem si dát sprchu po té šílené noci a došla jsem do koupelny a cítila jsem teplo.

Svlékla jsem se a začala jsem krvácet. Nikdy jsem necítila takový strach, křikla jsem na manžela aby zavolal záchranku. Byla jsem 19+3 týden těhotenství – příliš brzo…

Manžela jsem nechala doma, byl chudák vyděšený víc než já a stejně by tam nebyl nic platný. Na Bulovce mě hned vzali na vyšetření. Paní doktorka udělala ultrazvuk a řekla, vydržte chvilku a odešla. Bylo mi jasné, že je zle. Přišla starší paní doktorka a řekla ať ultrazvukem dál nejezdí, nebo nám to praskne. Zkontrolujte miminko. Je v pořádku, má 330 gramů, odpovídá týdnu ve kterém jsem byla.

Trochu se mi ulevilo, když jsem slyšela, že je Terezka v pořádku. Musíme si vás tady nechat, jedná se o prolabující vak blan, vaše tělo se chce těhotenství zbavit.

Plakala jsem a volala manželovi, aby za mnou přijel. Převezli mě na nadstandardní pokoj, protože prý nebylo nikde volno, ale myslím, že mě nechtěli dávat na pokoj s těhulkama, které čekali na vyvolání porodu a já jsem jim za to neskutečné vděčná. Musela jsem jen ležet a ani na WC jsem nemohla. Výsledky ze stěrů, které jsem podstoupila o týden dřív byli v pořádku. Při přijmu jsem ale měla zánět v těle takže nasadili antibiotika, magnezium, železo a utrogestan.

Prvotní vyděšení trochu opadlo a já si řekla, že to prostě s Terezkou zvládneme! Byla šampion a já věděla že pokud se složím a nenajdu v sobě sílu tak to vzdá.

Každý den jsem si s ni povídala, hladila jí a opakovala, že je šampion a že jsme bojovnice a prostě to musíme zvládnout.

Nevím kde se ve mě vzala ta síla, ale byla jsem pozitivně naladěná, usmívala se a věřila. Já, manžel, rodina i přátelé. Sestřičky i doktoři nechápali, že se stále usmívám ale zároveň můj přístup chválili. V nemocnici jsem ještě podstoupila druhý screening, který byl opět v pořádku a vše tak jak má byt. Terezka už mela 396 gramu takže krásně rostla. Nachlazení už bylo pryč a my jsme s manželem “oslavovali” každý další týden těhotenství.

Dny utíkaly a 1.10.2019 jsem byla 22+1tt a blížil se převoz na vyšší pracoviště. Buď Podolí nebo Apolinář, kde se umějí o takhle předčasně narozená miminka postarat.

Odpoledne přisel manžel a já mela nějakou smutnou. Poprvé za celou dobu v nemocnici jsem mu během návštěvy plakala a ani jsem nevěděla proč. Strašně mi chyběl a chtěla jsem být doma. Celkově to byl takový zvláštní pocit, na který jen tak nezapomenu. Než odešel zahlédla jsem narůžovělý výtok a znova plakala. Sestřička řekla, že si mě budou hlídat a kdybych začala krvácet hned mám zvonit. Manžel odjel a já zůstala sama. Měla jsem strašný strach.

Byl už večer a já dostala křeče do břicha. Ale nic šíleného (měla jsem vždy bolesti u menstruace, takže jsem zvyklá). Řekla jsem to sestřičce a najednou jsem začala krvácet. Dala mi magnezium na zastavení křečí a krvácení. Začala mě bolet záda v kříži a já věděla, že je to špatné. Zatím jsem to zvládala, ale bolesti přicházeli v intervalech kratších a mě to bylo jasné.

Sestřičky i pan doktor se u mě zastavovali každou chvíli. Dostala jsem paracetamol a pak ibalgin a stále kapalo magnezium, ale po tomhle koktejlu už mi dat víc nemohli. Sestřičky jsem prosila, aby mi něco daly na bolest, že už nemůžu.

Bylo 2.10.2019 kolem 3.00 ráno a já už jsem byla unavená, nevyspalá a tak moc vyděšená. Sestřičky seděly u mě a hladily mě po ruce a opakovaly, že jsem statečná a že vše zvládnu! Plakala jsem a věděla že je to všechno špatně. Ještě jsem se snažila Terezku přemluvit a najednou bylo 5.00 hodin ráno a já “rodím/portacím”.

Nejhorší věta byla ještě jednou zatlačíte a uleví se vám.

Jako první pocit jsem cítila velkou úlevu od bolesti, ale pak mi došlo, že mám prázdné břicho, ale i náruč. Zavolala jsem manželovi a šíleně jsem plakala. On také. Přijel hned za mnou a plakali jsme spolu. Naše Terezka boj nezvládla a 2.10.2019 ve 22+2tt náš sen skončil.

Z nemocnice mě propustili druhý den, když jsem ukázala, že s manželovou pomocí zvládnu chůzi, sprchu a nemám bolesti. Nechtěla jsem tam být už ani minutu. Chtěla jsem domu!

Návrat domu byl těžký. Po měsíci ležení vylézt do 4.patra bez výtahu byl opravdu náročný výkon, ale to co přišlo po zavření dveří od bytu, bylo ještě těžší.

Hysterický pláč a asi až doma mi pořadně došlo co se stalo. Ten den jsme ještě s manželem sbalili věci, které jsme pro Terezku dostali od kamarádek, které už mají odrostlé dětičky. Báli jsme se, že kdyby na nás ty věci vykoukli později, bylo by to horší. Byla jsem měsíc doma, snažila se nabrat sílu, chodit na vzduch, často za mnou jezdili přátelé a rodina. Bez nich a manžela bych se z toho nikdy nedostala.

Nezapomeneme nikdy, to ani nejde, ale ta bolest se trochu otupí…

Co mě asi nejvíc pomohlo bylo to, že jsme si s manželem řekli, že budeme smutnit a plakat jen když budeme spolu! Bylo to těžké, ale když to na mě přišlo, vzpomněla jsem si na náš slib a vydržela. Plakat v objetí manžela bylo snazší a já věděla že jsme na to dva a že zvládneme všechno, jen když budeme držet spolu.

Asi 3 týdny po návratu domu z nemocnice jsme se tak bavili a oba měli pocit, že je ten Terezky odchod takový neuzavřený. V nemocnici mi ji neukázali, a já jsem vlastně asi ráda, protože si nedovedu představit, jestli bych to ustála.

Vypustili jsme lampionek štěstí, kam jsme napsali: “Máme tě rádi. Máma a táta.”

Věřte nebo ne, ale tak nějak se nám ulevilo, nebo spíš jsme měli pocit, že jsme se rozloučili a Terezka mohla odejít.

Já se po měsíci od návratu z nemocnice vrátila do práce, na termín porodu jsme odjeli na Fuerteventuru, abychom utekli a trochu se po tom všem zrelaxovali a byli jenom spolu. To vše nám pomohlo a my teď máme sílu jít do dalšího boje a věříme , že nám náš andílek pomůže!!!

Říkala jsem si, že bude den porodu a vlastně to celé „jakoby“ skončí, zapomenu, ale neskončí, nezapomenu. Bude den matek, bude mít svátek Terezka, bude den, kdy jsme o ni přišli.

Prostě vždycky tady bude něco, co nám naší ztrátu připomene a já vlastně ani nechci zapomenout. Jsem máma a věřím, že přijde náš čas a Terezka nám pošle sourozence, kterého bude ochraňovat.

Nebuďte na to samy, neodhánějte partnery, rodinu nebo přátelé.

I to, že sedíte s kamarádkami a nic neříkáte, nebo jen pláčete, ale máte je po svém boku, může neskutečně pomoci a vy cítíte že na to nejste samy!!!

Přeji hodně sil …

 

M.

Miroslava Seňková
Som mama 2 anjelov a inšpirujem ženy ako kráčať k dúhovému dieťatku s radosťou a ľahkosťou. S vášňou pre objavovanie sa venujem téme VEDOMÉHO POČATIA z holistického pohľadu, ako aj vedomej PLODNOSTI po potratoch. Som autorkou eBooku Na vlne plodnosti (9 hravých tipov ako zostať v naladení na svoje budúce dieťatko, ešte pred jeho počatím) ako aj eBooku Magické slová podpory po potratoch. Pokiaľ vám chýba energia na vašej ceste k materstvu, naskočte teraz do výživného 7 dňového (online) FERTILITY RETREATU: LONO plné ŽIVOTA. Viac o mojej ceste si prečítate tu.
Komentáre