[Príbeh] Ztráta dítěte je těžká zkouška a prověří, jak na tom skutečně jste …

Kde začít? Vrátím se pár let zpět. Do doby, kdy jsem o dětech vůbec neuvažovala.

Myslím, že je to dost důležité pro pochopení celého příběhu. Nikdy jsem nebyla vyloženě mateřský typ a o dětech jsem dlouho neuvažovala. Ano, děti jsem měla ráda a chtěla jsem je, ale až potom. Jednou. Někdy. Hlavně ne teď. V podstatě mi vyhovoval život, který jsem vedla. Práce, zábava, minimum zodpovědnosti.

Teď, když se ohlížím zpět, vidím, jak povrchně jsem žila a do jak pomíjivých věci jsem investovala.

Dokonce jsem odvážné prohlásila, že kdyby děti nepřišly, hroutit se nebudu (jak moc jsem se mýlila). Ani na chviličku jsem totiž neuvažovala, že by mohl být problém, vypadala jsem mladě. Taky jsem se tak cítila. Dbala jsem na zdravý životní styl. Prostě pořád jsem měla dost času. Tento způsob bytí, ale nesdílel můj partner.

Velmi si přál díte a začal na mě naléhat. Nejakou dobu jsem odolávala, ale pak jsem se rozhodla, že to tedy zkusíme.

Tady je důležité říct, že fyzicky jsem spolupracovala, ale mentálně vůbec. Mela jsem to nastavené v hlavě tak, že prostě nechci otehotnět. Bála jsem se, že se to podaří a každý měsíc doufala, že to nevyjde.

V této době začaly mé velké problémy s cyklem. Anovulační cykly, prodloužené nebo naopak krátké cykly. Absolutne žádná pravidelnost.

Náhoda? Nemyslím si. O tom, jak velkou sílu mají naše myšlenky, jsem se měla ještě přesvědčit.

Červen 2015

Otěhotněla jsem. Vzpomínám si, jak jsem držela pozitivní test a mnou probíhala celá škála emocí, ale taková ta čistá radost tam nebyla. Celou věc jsem brala jako samozřejmost, pokora a vděčnost žádná.

Dva dny na to jsme odletěli do Petrohradu a já po pristání začala špinit. Trosku mě to znejistilo, ale snažila jsem si nepřipouštět, že by to mělo znamenat něco zlého.

Po návratu  byla potvrzena srdeční akce a já své těhotenství považovala za absolutní jistotu. Nevědela jsem, že v momentě, kdy tuto zprávu šířime dál, je v podstatě už dokonáno. Zhruba v 8.týdnu jsem začala zase špinit. Navštívila jsem tedy lékaře a odcházela s pláčem a žádankou na revizi.

Bylo to težké a psychicky náročné. V té době jsem přečetla tuny článku a diskuzi na téma MA (Missed abortion) a zjišťovala, o co se vlastně jedná a jak často se toto děje. Revize proběhla v pořádku a i já byla fyzicky i psychicky brzo fit.

Vždyť není důvod myslet si, že je něco špatně a brzo se to povede znovu. Termín porodu jsem měla mít v březnu 2016.

Březen 2016

V březnu 2016 (tedy v měsíci, kdy jsem měla rodit své první dítě ) jsem otěhotněla znovu.

Super, povedlo se to rychle (předtím jsem si vynutila několikaměsíční pauzu) přesto, že jsem věřila, že bude vše v pořádku, jistota už byla menší. Proto jsme o těhotenství nikomu neřekli a bylo to dobré rozhodnutí. Asi v 6.týdnu SP (spontánní potrat), tentokrát bez revize. Opět plač a už jakási pochybnost, že to asi nepůjde tak dobře, jak jsem si myslela.

Biologické hodiny začaly pomalu tikat. Termín jsem měla mít v prosinci 2016.

3.těhotenství jsem si velmi přála. Mělo být jakousi satisfakci za předchozí neúspěchy a taky mělo vyřešit mě problémy v zaměstnání.

Otěhotněla jsem v prosinci 2016, tedy v měsíci, kdy jsem měla rodit své druhé dítě. Tentokrát už jsem vše prožívala ve strachu a nejistotě. Vše se zdálo být dobré, ale ja nějak podvědomě tušila, že nebude.

A nebylo. V 10.týdnu, po předchozím potvrzení srdeční akce, jsem opět slyšela tu hroznou diagnózu MA. Nasledovala revize, následovaná velkým zánětem dělohy a několikaměsíční rekonvalescenci.

Termín porodu jsem měla mít v září 2017. V tu dobu se mi zhroutil svět. Neverila jsem sobě, svému tělu.

Nevěřila jsem, že budu schopná někdy donosit zdravé dítě. Odháněla jsem partnera, nabízela mu ať odejde a zkusí to jinde. S jinou ženou, protože já to nedokážu. Vše jsem si dávala za vinu. Věřila jsem, že je to otázka karmy, jakýsi trest za to, jak jsem žila, jak málo vděčná a pokorná jsem byla.

Věděla jsem, že musím něco udělat. Dokázat Bohu, vesmíru, že dítě je to jediné, co chci a že proto udělám cokoli.

Začala jsem se vnitřně měnit

Už jsem nepotřebovala být tolik vidět, slyšet. Uchýlila jsem se do jakéhosi vlastního světa. Hodně četla, sbírala informace, trávila čas s lidmi, s kterými jsem skutečně rezonovala, meditovala.

Spoustu věcí jsem nechala být, některé lidi opustila, k některým našla znovu cestu. Snažila jsem se oprostit od všeho co mi nedělalo dobře, co mě brzdilo. Dala jsem výpověď v práci, která mě dlouhodobě fyzicky i psychicky vyčerpávala. Stala jsem se určitě víc uzavřenou. O mých nepodařených těhotenstvích, kromě sestry, maminky a partnera samozřejmě nevěděl nikdo.

Styděla jsem se a připadala si divná. Bála jsem se, že si budou ukazovat prstem. To je ta, co nedokáže donosit dítě.

Zpětne to vidím jinak, ale jako založením introvert, pro mě bylo těžké sdílet svoje pocity s někým dalším. V mém okolí nebyl nikdo podobně „postižený“. V práci i v širší rodině ženy prostě otěhotněly a porodily. Vše bez komplikací. Věděla jsem, že bych se dočkala možná politování, ale to jsem nechtěla.

Nevěřím, že žena, která toto neprožila, může beze zbytku pochopit bolest, kterou cíti žena, ktere se problematika sterility nebo infertility osobně dotýka. Tak jsem pročítala diskuze a čerpala sílu a naději z příběhu žen, které na tom byly stejně.

Podvědomě jsem si to nastavila v hlavě tak, že když vystoupím ze své komfortní zóny, něco obětují, něčeho se vzdám, když si v sobě uklidím, miminko přijde.

Začala jsem se více modlit, chodit do kostela. Navštívila jsem CAR přesto, že jsem se proti tomuto způsobu početí vždycky ostre vyhranovala.

Ne, že bych odsuzovala přímo IVF a páry, které tento hormonální koktejl absolvují, ale jako alternativně založený človek, skepticky ke všemu syntetickému a umelému, zbytečnému podávání léků, jsem tuto cestu odmítala.

Bála jsem se, co stimulace udělá s mým tělem, že ztloustnu, onemocním rakovinou. Jako zdravotník jsem znala všechna rizika, přesto jsem si řekla, že to zkusím. Kvůli partnerovi, sobě, abych si jednou nevyčítala, že jsem neudělala dost.

V březnu 2017 proběhl vstupní pohovor, odběry krve a nějaká další vyšetření. V květnu 2017 (mimochodem měsíc, kdy se narodila E.) byla další, již závazná schůzka a v červnu jsem si odnášela tašku plnou stříkaček, léků a jehel. Pro mě psychicky něco absolutně strašného. Hormony mi aplikoval partner. Já tvrdila, že to nezvládnu. Netušila jsem, co všechno budu muset zvládnout v těhotenství.

V červenci proběhl odběr oocytů, který nedopadl dle představ. Ze 4 odebraných vajíček byla dvě nezralá, jedno se nepodařilo oplodnit a zbylo tedy jedno jediné. Znala jsem statistiku a věděla, že šance na otěhotnění po první stimulaci z jednoho vajíčka jsou minimální.

Mimochodem ty chvíle, kdy žena volá na kliniku, aby zjistila, jak se vajíčka vyvíjí, popřípadě kolik jich odpadlo, jsou myslím na celém procesu to nejnáročnější.

Transfer tohoto jediného vajíčka, které bylo mezitím zamrazeno, byl naplánován na září 2017 (měsíc, kdy bych porodila své třetí miminko). Vše proběhlo v mém přirozeném cyklu a v květnu 2018 (rok poté, co jsem se závazně rozhodla podstoupit celý tento maraton) se narodila E.

Bolelo to. Všechno. Fyzicky i psychicky, ale stálo to za to.

Po porodu mi zustal rozestup břišní stěny a E. patří mezi náročnější děti, ale vždycky, když mám chuť si stěžovat, že padám únavou, že E. špatně ji, nespí, že už si patrně nikdy neobleču bikini, uvědomím si, jak moc jsem vděčná svému tělu, že to dokázalo. E., že to celý zvládla a nebála se přijít mezi nás. Své rodine, partnerovi a sobě.

Asi nikdy bych nebyla tam, kde jsem teď, kdybych toto celé neprožila.

Říká se, že Bůh je nejtrplivější učitel, každou lekci zopakuje tolikrát, dokud ji člověk nepochopí. Nic mi nepomohlo tolik, jako právě toto.

Potřebovala jsem ujít obrovský kus cesty a přehodnotit svůj žebříček priorit. Musela jsem spadnout na pomyslné dno a vystoupit ze své komfortní zóny. Musela jsem se naučit pokoře, úctě k životu a hodně slevit, abych se stala maminkou.

Ty měsíce, kdy jsem otěhotněla a které se tak zvláštně kryly s termíny porodu jsem vypsala proto, abych ukázala na tu mrazivou symboliku, která je provázela. Pár let trvalo než se kruh uzavřel …


Moje odpovědi na Mirkine otázky:

S čím jsem nejvíc bojovala?

Určitě se svou hlavou. Nějakou dobu mi trvalo přestat se ptát, proč já ne a ostatní ano? Toto je slepá ulička. Myslím, že je dobré si to celé přenastavit a ptát se proč se to deje. Co mi to má naznačit? Naučit? Jakou cestu mi to má ukazat? Tento proces je velice obtížný a člověk k němu musí dospět.

Když na insta čtu příběhy žen, kterých se tato problematika týká, často končí slovy „to není fér, celý život pracuju, pomáhám, nikomu jsem neublížila, ostatní kouří, děti nechtějí a mají je, není to spravedlivé“, taky jsem uvažovala tímto způsobem, ale teď vím, že to není dobré.

Negace plodí negaci. Závist a sebelítost k ničemu dobrému nevede. Pomohlo mi uvědomit si, že po dítěti skutečně toužím a jsem pro něj ochotná ledacos obětovat, práci, postavu, pohodlí.

Dlouho jsem bojovala se svým tělem, nevěřila jsem mu a neměla ho ráda. To, že moje tělo vypudí a zabíjí moje dítě pro mě bylo velice trýznivé. Brala jsem to tak, že jako žena jsem totálně selhala.

Nevěděla jsem dlouho čeho se chytit, jakým směrem jít. Přestala jsem veřit vztahu, který jsem žila a začala uvažovat zpusobem, že nám to prostě není dane, že spolu možná nemáme být.Celá moje hlava i tělo bylo zablokované negativními emocemi a já se nedokázala pohnout dál.Z čeho jsem měla strach?

Že to nedokážu, nezvládnu, že nikdy nedonosím a neporodím zdravé dítě, že jsem svou ideální dobu prostě prošvihla, že náš vztah tuto zkoušku neustojí, jak si zařídím život bez dětí.

Co jsem nechtěla poslouchat bezprostředně po ztrátě a vlastně vůbec?

Určitě tu nejčastější větu, kterou slyší asi každá žena, která si tímto prošla:
  • Neboj, to bude v pohodě, příště to určitě vyjde …
  • Ber to tak, že to byl osud, že se nemělo narodit …
  • Třeba je to známka, že děti nemáte mít, že vám to není daný …
  • Hele a v čem je vlastně problém?
  • Proč vám to nejde?
  • Vždyť to ještě nebylo žádný dítě, tak to tolik neprožívej…
  • Běž na IVF, to je jistota ne?
  • Tak si kupte psa …
  • Tak co, pořád nic?
  • Aspoň se v noci pořádně vyspíš a nezkazíš si postavu …
  • Co čekáte? Jste ve věku, kdy vaše tělo už nic kvalitního nevyprodukuje… (Ano, lékaři umí,být občas milí)

Vždy takto reagovali lidé, kteří si ničím podobným neprošli a možná takto mluvili jen proto, aby celou věc odlehčili. Nevím. Největší problém byl, jak reagovat, co říct. Bolelo to a já se většinou zmohla jen na úsměv, ale nikdy jsem neuměla být asertivní a říct „Nezlob se, ale podobný rozhovor mi není příjemný“, nebo celou debatu nějak uchopit a být pánem situace. Častokrát jsem vše přešla mlčením.

Jak reaguji já, když má někdo v mém okolí problém?

Když nemám, co říct, mlčím. Myslím, že stačí obejmout. Říct jsem tady pro tebe, pokud chceš mluv, pokud nechceš, nic neříkej. Pokud mám co říct, mluvím, zajímám se, nabídnu pomoc, aktivně se zapojují, sháním informace.Asi nejvíc by mi pomohlo, kdybych znala někoho, kdo prožívá něco podobného a mohla se svěřit. Nikdo takový, ale nebyl a tak jsem byla schovana v jakési svoji bublině a bála se z ní vystoupit. Kéž bych tenkrát měla založeny Instagram🙂.

Co bych chtěla slyšet po ztrátě?

Částečně už jsem odpověděla, asi vědět, že nejsem jediná na světě, která prožívá tuto bolest. Velice mi pomohla moje sestra, která ač děti ještě nemá, vše se mnou prožívala, chodila k lékaři, sháněla informace, byla se mnou po každé revizi, neztrácela optimismus ani tehdy, kdy já jsem už nevěřila.

Co mi pomohlo/pomáhalo na mé cestě léčení po ztrátě?

Určitě začít myslet pozitivně, oprostit se od negativních myšlenek a snažit se pochopit, co dělám špatně, proč se to všechno deje. Obklopovat se dobrými věcmi, dobrým jídlem, knihou, lidmi. Dělat věci, které mě baví, dělají mi radost, nabíjí mě pozitivní energii a naopak snažit se eliminovat věci, které me vyčerpávají, berou energii a nic mi nepřináší.

Najít si svou vlastní cestu, které věřím a jít po ní. Ať už je to cesta přírody, klasická medicína, akupunktura nebo kombinace všeho. Nenechat se tlačit do něčeho, čemu nevěřím, co mi není příjemné, s čím nejsem ztotožněna jen proto, že někdo řekl, že je to pro mě dobré. Snažit se uklidit si v sobě a živit tělo vším, co mu dělá dobře.

Já se zaměřila na rostlinnou stravu, kvalitní tuky, vyhýbala jsem se tvrdému alkoholu a průmyslově zprocesovaným potravinám. Jedla jsem hodně ovoce, zeleniny, užívala přírodní železo od Terézia company, femibion, kde je již naštepena kyselina listova a Gynex, což je esence bylinek zaměřena na reprodukční zdraví, obnovující a posilující ženskou energii. Mně srovnal cyklus, nastartoval ovulaci a nebojím se říct, že jsem díky němu třikrát otěhotněla. Hodně jsem četla, chodila na procházky, snažila se odpočívat, pila bylinné čaje (kopřivu, kontryhel a řebříček), cvičila jógu.

V době, kdy jsem na tom byla psychicky opravdu zle, hlavně po třetí ztrátě, jsem hledala pomoc v rodině. Pomáhalo mi vědomí, že se můžu svěřit s čímkoliv, co mě trápí, že můžu být sama sebou, můžu plakat, nemusím nic předstírat.

Jak se (z)měnily tvé vztahy s okolím, rodinou a mužem/partnerem?

Začala jsem se obklopovat lidmi, s kterými mi bylo dobře, kteří nevyzvídali, s kterými jsem mohla řešit běžné veci.

Na nějakou dobu jsem přerušila kontakt s kamarádkami, které byly těhotné nebo měly deti. Pohled na děti i bříška mě zraňoval. Nevěděla jsem o čem s nimi mám mluvit a ony přestávaly rozumět mně.

Zpětné vím, že chyba byla na mé straně. To já se nedokázala uvolnit a cítila se v jejich společnosti navíc. Můj vztah s partnerem to určitě posílilo.

Ztráta dítěte je těžká zkouška a prověří, jak na tom skutečně jste. 

Můj partner zůstal, přesto, že jsem mu nabídla, že může kdykoli odejít. Určitě nás oba napadlo to stejné, že třeba někde jinde, s někým jiným, by to šlo. Vlastně jsme o tom nikdy otevřene nemluvili. On není ten typ člověka, kterému pomáhá se vypovídat, mluvit a rozebírat, jako mně. Vědela jsem, jak moc ho to trápi, ale zároveň se snažila respektovat, že si to chce zpracovat po svém.

Určitě pomohl i fakt, že jsme spolu žili už spoustu let a oba vyznáváme hodnoty, že od problémů se neutíká. Náš vztah je založený na lásce, respektu a úctě. Pomáhalo mi vědět, že kdyby to nevyšlo, zkusili by sme jít i cestou adopce …

 

Děkuju Miruško za příležitost se vyjádřit,

A.

♥♥♥

Miroslava Seňková
Som mama 2 anjelov a inšpirujem ženy ako kráčať k dúhovému dieťatku s radosťou a ľahkosťou. S vášňou pre objavovanie sa venujem téme VEDOMÉHO POČATIA z holistického pohľadu, ako aj vedomej PLODNOSTI po potratoch. Som autorkou eBooku ako zostať na vlne plodnosti ako aj eBooku Magické slová podpory po potratoch. Pokiaľ vám chýba energia na vašej ceste k materstvu, naskočte do 14 dňovej výzvy LONO plné ŽIVOTA. Viac o mojej ceste si prečítate tu.
Komentáre